Když duše promlouvá ke změně


Jak řekla Máří Magdaléna: touha po smrti je jen obrovská touha duše po Životě, po skutečném životě. Umíráme a rodíme se ve stejných tělech do stejné doby, do stejných vztahů, s jinými propozicemi, poupraveným plánem duše, … člověk najednou procitne a už necítí, co cítil, nepřemýšlí, o čem přemýšlel, nelpí, na čem lpěl, nemiluje, koho miloval, protože Láska je volání duše za těmi, kteří mají být součástí naší Cesty.

Někteří z nás se rozhodli odžít své lekce a plnit své úkoly zrychleným tempem. Někdy to hraničí s Nemožností, ale očividně to pokaždé přežijeme, zatímco intenzita se stupňuje s naší narůstající silou. Čím větší uvědomění, tím větší lekce, tím větší grácie, s jakou jimi procházíme. Na začátku každého kola zkušeností jsou pochybnosti, otázky typu Bože, co zas, to už to nestačilo, nemůžeš mne nechat chvilku být, nemůžeš mi ponechat mou iluzi?… NEMŮŽE, protože je to naše nejvyšší a nejupřímnější přání – jít touto cestou takto intenzivním tempem.


Dlouhá léta jsem skrývala svou bolest ze života tím, že jsem si vytvořila různé masky, abych zakryla svou skutečnou Citlivost, neuměla jsem se vyrovnat s dualitou, nepřijímala jsem hmotu a ani jsem netušila, že jsem zodpovědná za svůj život a že mám vždy možnost volby… dnes už vím, že to všechno byla příprava na Tady a Teď. Moji rodiče, učitelé, přátelé i neznámí lidé se staly agregory vzniku těchto masek a pomohli mi schovat tak mou skutečnou podstatu a Dary, abych je nyní mohla postupně objevovat tím, že pod tyto masky nahlédnu a uvidím tam svou vlastní hodnotu, někdy najdu jejich příčinu, jindy ne, na tom nezáleží, nelpím na cestování do minulých životů, do traumatických momentů mého života, dneska už to není podstatné, pokud se mi to samo nevynořuje v mysli. Nic nehledám, vím, že to přijde samo, když se Rozhodnu a najdu odvahu se na to podívat. A já tu odvahu vždy najdu, i když někdy mi to trvá déle – ale „déle“ znamená takovým tempem, které jsem si zvolila na těsné hranici mezi šílenstvím a pokrokem.

V životě mi přišlo (a stále přichází) několik zlomových okamžiků, které z tehdejšího pohledu nevypadaly nijak významně – jako závan motýlích křídel, který může způsobit vichřici na druhé straně Planety – přečtená kniha, odvaha někoho opustit či naopak přijmout do svého života, upřímný čin Lásky, postavení se svým vlastním Démonům… – ty upravily plán mého života až do okamžiku Smrti. Jednoho dne ubitá nákladem, který jsem si vybrala, jsem začala sepisovat, co musím udělat, než opustím tenhle svět. Věděla jsem, že se sem budu muset vrátit, ale potřebovala jsem znovu cítit Spojení, chtěla jsem se narodit jinak, aby to tolik nebolelo. Při sepisování seznamu mi samozřejmě došlo, že tenhle svět ještě prostě opustit nemůžu. A další ráno bylo jiné, bylo tam stejně bolesti, ale najednou se začala přede mnou vinout Cesta.


A najednou začalo přicházet více těchto zlomových okamžiků a já je začala rozeznávat, najednou jsem začala umírat a rodit se častěji, nejdříve jednou za rok, pak několikrát ročně a dnes mám pocit, že Smrt přichází téměř každý den. Neplatí, co platilo včera.

Dnes díky této cestě životem už vím, co to znamená sebedestrukce, zpronevěřování se sama sobě, svým pocitům, svému nitru a svým snům ve prospěch ega, oběti a touze po přijetí. Mám reakce na takové své chování uložené ve svém těle a mé tělo začne vždy reagovat, proto nyní hledám své vlastní hranice, musím je hledat, protože jejich překračování se nyní projevuje bolestmi v těle. Neuklízím, když na to nemám čas či náladu, nevozím na návštěvu dárky, když to skutečně necítím, neberu si na sebe úkoly, které nechci, nedělám věci, „které se musí udělat“, jen proto, že cítím vibraci těch, kteří si myslí, že se musí udělat. A tak se vyrovnávám s vlastní vinou za sobeckost, která není sobeckostí, nýbrž úctou sama k sobě, vyrovnávám se se vztekem na věci, jak jsou, zároveň je to pro mne i vyjádřením úcty k druhým lidem – tím, že si na nic nehraji, tedy nemanipuluji je do vnímání lživého obrazu mne sama.


A nakonec – s tím vybíráním místa k žití a lidmi k soužití to nebude až tak svobodomyslné, jak to vypadalo v době předchozího příspěvku. Musím se smát. Pořád se musím smát, … jak nekompromisní jsou pocity, emoce a fyzické reakce těla, když Někde máte být, když Něco máte dělat. Vždycky jsem říkala, že má duše má tlačítka, jimiž mne ovládá ke své vlastní spokojenosti.

Tolik věcí jsem si přála, a když nyní přicházejí, odmítám je a hledám výmluvy, překážky, protože ty věci znamenají skutečné rozhodnutí, skutečný odchod z života, jak ho znám (a jak je všeobecně přijímaný společností), vystoupím ze struktur, z předsudků, z Nelásky k sobě, a předstoupím před zrcadlo a přijmu to, co tam je. Rozhodla jsem se nalézt Domov ve svém vlastním srdci. Než to přijmu, musím to v sobě zpracovat, odhalit slabá místa a vyléčit dříve, než se budou muset manifestovat ve zkušenosti a skrze útoky druhých lidí. Já jim to však vždy odpustím, protože vím, že mi odhalují pouze skryté pochybnosti ve mne samé a nutí mne nalézt obhajobu pro to, co jsem, a tedy být si vědoma toho, kdo jsem.


Nyní moje duše zahodila ovladač, vstoupila do těla ke mně a podivuje se, nad čím ještě váhám. Ale já mám oči, city a vědomí zde, a to, co vím na úrovni duše, neodpovídá, jak věci vnímám zde, a tak si ponechávám to své „déle“ a je to tak v pořádku. Možná budu muset ještě otevřít a znovu zavřít několik cest, možná budu muset ještě párkrát umřít